1.kapitola- Nezdařený plán

8. prosince 2010 v 19:59 | Anastázie |  Vampire Knight story
Téma: Vampire Knight
Postavy: anonymka(z jejíhož pohledu je to psáno) a postavy známé z VK
Varování: místy OOC, nedoporušuji věřícím a těm, kdo neviděli VK (alespoň 1 řadu)
Shrnutí: Občas je lepší nejprve myslet a pak jednat...
Poznámka: Tuto povídku sem budu dávat nepravidelně, tak se svým Sb a případným návštěvníkům blogu omlouvám.
Motto: I ty nejlepší plány mohou stroskotat. Ale nevyplatí se ani žádný plán nemít.

***

Sedím v pohodlném křesle nasměrovaném k oknu. Dívám se na úplněk a popíjím víno. Najednou mi hlavou proběhne jisté…vnuknutí. Ano. Právě teď mám náladu někomu zdělit, co se stalo před těmi mnoha lety. Teď je na to ta správná příležitost. Mám pocit, že pokud se nevyzpovídám teď, už to neudělám nikdy. V mém srdci je tolik různých pocitů a já nevím, kterému mám naslouchat. Snad je můj příběh dostatečně zajímavý a vy mi budete naslouchat…
Můj příběh začíná velice zvláštním večerem před mnoha lety.

***

Tma obklopila všechno živé i neživé a z jejích útrob úniku. Jen zdi ubytovny mě chránily před tím, co bylo venku. Mě už dobře známá Akademie Cross, teď tone v noci.
Nikdy jsem nijak zvlášť nepřemýšlela nad tím, proč máme vyučování rozdělené na Denní třídu a Noční třídu. Tušila jsem, že proto, že ti z noční třídy jsou upíři, ale nikdy jsem se to neodvážila říci nahlas. Věděla jsem o nich až příliš málo. Nikdy jsem vlastně netušila, co je podstatou jejich existence. A kdy se zrodili? Mé úvahy o nich se vždy omezovaly jen na to, že jsou o hodně krásnější, než kluci z Denní třídy. Snad jedinou výjimkou byl nepřístupný a vždy otrávený Zero. Ale co bych z jeho krásy, když kolem něj vězela ona pověstná aura, do níž dokázala proniknout jen ta…Yuuki…
Ano. Nevím proč, ale jak nad tím tak přemýšlím, závidím Yuuki, že může být v blízkosti těch stvoření z Noční třídy. Nevěděla jsem ještě v té době, proč.
Mé černé, polodlouhé vlasy mi splývaly volně po ramena a mé rysy obličeje nabývaly ostrých dojmů. Mé zelené oči se upíraly k oknu a já přemýšlela, jestli se mi někdy splní můj sen.
Najednou mě napadla šílená myšlenka. Nejsem sice prefekt, ale zkusit to můžu. Dostanu se do jeho blízkosti.
Ta myšlenka byla sice bláznivá, ale držela mě v tu chvíli při životě. Byla jsem na pokraji svých sil. Už jsem nemohla dál žít jen z pohledu na něj.
Ano, byl sice z nich nejkrásnější…ale co z toho? Když…mě nechtěl? A co bych pro něj mohla udělat? No to zjistím, až se dostanu k němu.
Při těchto úvahách jsem si oblékla tyrkysovou minisukni a tričko s velkým výstřihem téže barvy. Ve tmě mého pokoje tahle barva příliš zářila.
Ne…takhle bych se k němu nikdy nedostala. Zkusíme to jinak.
A tak jsem dlouho pátrala ve skříni, než jsem konečně našla to, co jsem hledala. Oblékla jsem si školní uniformu a na ni černý plášť, který jsem si zapnula.
Vyplížila jsem se z denní ubytovny a vyšla ven. Směřoval jsem k noční ubytovně. Bylo to šílené, ale já v tu chvíli lepší nápad neměla.
Věděla jsem, že rád chodí na noční procházky po parku. Tolikrát jsem ho už pozorovala, jak bloumá na lavičce u fontánky. Ale dnes v noci jsem ho tam neviděla.
Když jsem šla přes park, byla jsem vzrušená. Ruce se mi mírně třásly. Možná jsem i měla strach, že se stane něco hrozného. Přece jen…nevěděla jsem, jaký důvod měl ředitel k tomu nás oddělit.
Když jsem šla parčíkem mezi noční a denní ubytovnou, rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikoho jsem neviděla a tak jsem šla dál.
Najednou se zvedl vítr. Zůstala jsem stát. Slyšela jsem za sebou zapraskat větvičku a tak jsem se rychle otočila.
A…přede mnou stál On.
Nadechla jsem se a znovu vydechla. Podívala jsem se mu do očí. Najednou se z jeho, jindy blankytně modrých očí vytratila modrá barva a změnila se na rudou. Ustoupila jsem o krok a on udělal krok ke mně.
A v tu chvíli promluvil. "Co tady pohledává holka z denní třídy, co?"
Jeho hlas zněl posměšně jako vždy, když se bavil s někým…podřadným.
"Já…" vykoktala jsem ze sebe, ale na víc jsem se prostě nezmohla. A tak pokračoval on.
"Je tady nebezpečno. Hlavně v noci. Měla bys jít," řekl a v rudých očích se mu objevil zvláštní výraz. Sklouzl od mého obličeje níž. "Nebo se neudržím." dořekl a já vůbec nevěděla, proč tohle říká.
Postoupil ještě o krok ke mně a já zůstala stát na místě, jako bych vrostla do země. Nenechal mi ani čas, abych odpověděla a jedním krokem překonal vzdálenost, která nás od sebe dělila.
"Nebo mi snad chceš dát svou krev?" zeptal se. Díval se na mě přitom výrazem malého dítěte u vánočního stromečku.
"Já…" vytlačím ze sebe znovu. Nejsem schopná mluvit. Úplně mě ochromilo jak to, že se On, Aido Hanabusa, jehož už velice dlouho obdivuji díky jeho vzhledu i vtípkům, objevil vedle mě, tak i jeho další slova.
Takže se mé předpovědi splnily. Je upír a sním i všichni ostatní. A teď už i vím, co je jejich podstatou. Pijí lidskou krev. Tyto myšlenky byly pouhým zábleskem pochopení, jež mělo být potom rozváděno za bezesných nocí.
Aido se ke mně už skláněl, stále bez mého svolení. V mém srdci se uhnízdil velice zvláštní pocit. Možná, pokud mu dám svou krev…bude mě za to milovat…Byla to jen velice malá útěcha, když jsem ani nevěděla, co se bude dít dál.
Už se ke mně sklonil úplně. Cítila jsem jeho teplý dech na mém zátylku.ě odhalila svou, teď už ničím nechráněnou, šíji. Ve tmě se zaleskly jeho běloskvoucí špičáky a pak…
"Hanabusa, nech ji!"
Na ten hlas nikdy nezapomenu. Patřil člověku, který kolem sebe měl podobnou auru nedosažitelnosti jako Zero. Až hodně později jsem zjistila, že tato aura stojí na úplně jiných základech, než ta Zerova.
Aido se otočil za hlasem. V jeho očích jsem zachytila patrný výraz nechuti, ale ten s otočkou na podpatku (jež neměl) zmizel a vystřídal ho výraz podřízenosti. Takový jsem u něj nikdy neviděla. A nelíbilo se mi to. Takhle by se normálně nechoval.
Odstoupil ode mě dál. Díval se při tom do země.
Chtělo se mi ho zastat. Říci, že bych mu svou krev dala ráda, ale pod pohledem Kanameho očí jsem to nedokázala. Jeho oči, jakoby z jiného světa, mě propalovaly a já se při pohledu do nich utápěla. Měla jsem pocit, že mi vidí až do duše.
Sklopila jsem oči a začala se červenat.
"S tebou si to vyřídím později," promluvil znovu Kaname. "A ty," otočil se ke mně, "mohu-li se zeptat, co dělá dívka z denní třídy v tak pozdních hodinách tady v parku?"
Při pohledu do jeho černých očí jsem nedokázala říct ani slovo na svou obhajobu. A navíc…přece jsem mu nemohla říci, že právě kvůli toho, k čemu se před chvílí schylovalo a od čeho mě "ochránil".
On však asi ani odpověď nečekal. Byl očividně zvyklý na to, že při pohledu na něj každý zmlkne a nedostane ze sebe ani jednu kloudnou větu.
"Běž prosím do denní ubytovny. Není tady bezpečno. A budu velice rád, když příště dodržíš zákaz vycházení po večerce." řekl. Pak se otočil na podpatku a odkráčel pryč.
Aido mi věnoval poslední letmý pohled a zašeptal: "Ještě se uvidíme." Samozřejmě tak, aby ho Kaname neslyšel.
Jeho oči se už dávno, vlastně už při příchodu Kanameho-senpai, změnily na blankytně modré. Teď je na malou chvíli upřel na mou šíji a potom se otočil a odkráčel za Kanamem.
Můj plán se nevydařil. Jako už několik mých plánů před tím, úplně ztroskotal. A zrovna na takové prkotině.
Teď se ve mně skloubil podivný pocit lásky a zbožňování ke dvěma upírům z Noční třídy.
Ano, měla jsem svým způsobem ráda i Kanameho-senpai. Jenže teď jsem ho na chvíli nenáviděla za to, že překazil takovou příležitost na sblížení mezi mnou a druhým, mnou zbožňovaným upírem, Idolem-senpai.
Uvědomila jsem si, že stále stojím tam, kde jsem stála po odchodu obou mých tajných lásek. Otočila jsem se a šla do svého pokoje na ubytovně. Tam jsem si lehla, stále ještě oblečená na postel a hlavu zabořila do polštáře. Dusila jsem tak vzlyky, jež se mi draly ven. Zavřela jsem oči a mé slzy smáčely můj nejoblíbenější polštář, na němž jsem teď měla položenou hlavu. Byl celý růžový z plyše a ve tvaru prasátka.
Pak, když jsem se trochu vybrečela, zvedla jsem hlavu, utřela si slzy a sedla si.
Zítra to zkusím znovu, pomyslela jsem si. S tímto vědomím jsem se převlékla d noční košile a lehla si do postele.
Ještě dlouho poté jsem přemýšlela, jak to provedu.
Kolem půlnoci jsem konečně usnula.
V mých snech se neustále zjevoval obraz Aidoa, jemuž po bradě tekl stroužek krve. Mé krve. Právě se odtrhl od mé šíje.
Pak se někdy k ránu sen změnil a místo Aidoa stál nade mnou Kaname-sama Kuran.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yamato ^_^ Yamato ^_^ | E-mail | Web | 8. prosince 2010 v 20:07 | Reagovat

Moc nádherné *w*

2 sense-horse sense-horse | Web | 8. prosince 2010 v 20:26 | Reagovat

nic moc

3 Anastázie Anastázie | Web | 9. prosince 2010 v 15:33 | Reagovat

sense: Tak zkus něco takového napsat a pak mluv, ju?
Ale jinak dík, že sis to alespoň přečetla...i když to neumíš patřičně docenit.
Jen předesílám, že sem dávám spíš své slabší povídky (ty, co by mi nevadilo až tak moc, kdyby to někdo okopčil na svůj blog ;-)takže ve zkutečnosti dokážu i lepší.
A...právě jsem asi pochopila sensin příspěvek (málo Kanameho a Aidovi se záměr nepovedl, že? Neboj...bude to tam ;-)ale až později ;-)

4 sense-horse sense-horse | Web | 9. prosince 2010 v 20:44 | Reagovat

mě se to ani moc číst nechtělo.. příště kratší

5 Anastázie Anastázie | 10. prosince 2010 v 17:45 | Reagovat

Další taková, která neumí ocenit délku? Ach jo...
Povídky a knihy se nepíšou proto, aby byly co nejkratší ;-)

6 Anastázie Anastázie | 10. prosince 2010 v 17:46 | Reagovat

[1]: Nechceš si spřátelit blogy?

7 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 22. června 2011 v 18:56 | Reagovat

yeah. tak toto ma zaujalo. konečne dobré čítanie... klobúk dole pred autorkou ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama