Leden 2011

Vlkodlak

25. ledna 2011 v 19:10 | Anastázie |  Mé povídky-jednorázovky
Téma: Vlkodlak
Postavy: věštkyně a zrůda s člověčí duší
Varování: Nedoporušuji věřícím, v povídce je popisován strach a mýtická stvoření...má to dobrý konec!
Shrnutí: I vlkodlak má duši člověka, jenže ji umí velice dobře potlačit.
Poznámka: Políbila mě jednorázová můza a tak zde máte jednorázovku. V brzké době na ni bude navazovat ještě povídka Upír.
Motto: Hominem te esse, memento...(Pamatuj, že jsi člověkem.)

Sebevražda

24. ledna 2011 v 15:47 | Anastázie |  Moje kecy a nálady
Tak, nejdřív jsem si pomyslela, že blog.cz se vážně zbláznil. Nejprve do autorského blogu přidají "růžovky" a pak ještě vymyslí zas takové blbé téma týdne.
Co na to napsat?
Snad jen, že i když nejsem Emo, neřežu se, nebo tak, párkrát jsem přemýšlela o tom, že někde jinde by mi mohlo být líp. Někde pod zemí...hluboko pod zemí. Ale když jsem si vzpoměla na úsměvy svých blízkých, zanechala jsem těchto filozofických destruktivních myšlenek a doteď jsem své nápady nezrealizovala. Ale myslím si, že každý občas má tyhle černé myšlenky. 
A teď, jak to sem tak píšu, musím vám zdělit svůj názor na sebevrahy.
Podle mě to jsou slaboši, kteří neznají své meze. Nedokážou si užívat života. Těšit se z maličkostí. Každému se život nepovede úplně podle jeho představ a pak prostě sáhne po noži? Ne...to mi fakt do hlavy neleze. Já se těším z maličkostí a rejpalů jsem se naučila si nevšímat. A žiju si spokojeě dál. A místo toho, někteří lidé se zamilují, ženská/chlap je nechce...a je to! Najdete je ve vaně s podříznutýma žílama nebo prostě oběšené (na lustru ne, ale co takhle opušťený lesík, tlustá větev?)...já tenhle typ lidí nikdy nepochopím. Sama nemám život nijak moc růžový...problémy se často na vás hrnou ze všech stran...ale sebevražda? Něco jiného je o ní jednou v životě uvažovat (což je můj případ) a něco jiného je ji spáchat. Poč zničit svůj život kvůli nějaké prkotině? 
Proč si lidé odepírají pocit větru ve vlasech, slunce nad hlavou...když je mlha, déšť...sníh? Proč místo toho, aby nad svými problémy mávli rukou, se raději zabijí?
A ještě jeden důvod, proč je nechápu. Pochybuji, že se na světě sebevraždí jen osamělí (bez rodiny, přátel) lidé...sebevraždí se i muži, jež mají velkou rodinu, jsou úspěšní...a kvůli prkotině. Copak to jsou všechno lidi, kterým přeskočilo? Cvak a v hlavě se vám ozve: "Zabij se, zabij se, zabij se...tak se už konečně zabij, bude to super, nic neucítíš...prostě pohodička."
Sebevrahy opravdu nepochopím.

Na závěr poměrně úsměvná historka, která byla včera na Seznam.cz:
Nějaký chlápek se pohádal s ženskou, hráblo mu a pak vyhrožoval sebevraždou umrznutím. Utíkal před policisty, kteří ho chtěli zastavit a tak i s nimi zapadl do bažiny (no jo...inteligence některých lidí je vážně nulová - být těmi policisty, neženu se tam za ním a nechám ho raději stát po pás v bahnu XD). Posléze chlápka i s policisty vytahovali hasiči...

Tady na tom jde znovu dobře vidět úsměvnost některých takovýchhle příběhů. Vždyť je to absolutní pitomost!
A proto do světa vysílám zprávu, že:
Život je krásný, tak si ho užívejte a snažte se přejít své problémy a strachy krásou a radostí z maličkých věcí. Dívejte se i kolem sebe. Ne jen na sebe. A v žádném případě se nelitujte!
Na úplný závěr jedno "optimistické" přísloví: "Nic není tak hrozné, aby nemohlo být hůř."

RE: Desatero

24. ledna 2011 v 15:25 | Anastázie |  Moje kecy a nálady
Tak jsem si právě uvědomila, že jsem porušila jedno z pravidel samotným napsáním tohoto článku. Sestry jistě pochopí, že jsem nemohla jinak - mám bílé písmo, abych mohla uchovat Snapeovu fotku v temnotě xD.

Desatero správné Snapeofilky

24. ledna 2011 v 15:21 | Anastázie |  Harry Potter
Předem upozorňuji, že tento článek není pro členy mé třídy (vyjímka se uděluje Neko-chan) nebo neSnapeofily (i takoví jsou xD)/lky!

1. Vždy ctít svého mistra - zároveň je toto pravidlo nejdůležitější - bez toho by jste nebyli nikdy správnou Snapeofilkou (přece jen je normálnější být Snapeofilkou než klukem, který se o něj zajímá, takže dále budu psát jen Snapeofilka xD).
2. Nikdy nepomluvit mistra.
3. Nikdy nenapsat mistrovo jméno či iniciály nikam, kam nepatří (případně je zakázáno k jeho jménu přidávat srdíčka nebo jinak ho zesměšnit). Vrchol je napsaní mistrova jména růžovým či bílým písmem! To si pak nepřejte poznat mistrův hněv xD.
4. Nikdy nevypustit z úst jediné špatné slovo o černé magii (případně obraně proti ní) nebo o lektvarech.
5. Neodmlouvat mu.
6. Neštvat ho otravnými poznámkami.
7. Nevymýšlet situace v povídkách, v nichž by se třeba necítil (na vlastní nebezpečí) nebo by ho vyloženě pohoršovaly.
8. Nemyslet na něj jako na "bad boy"...poněvač je to hrdina.
9. Neprozradit jeho přítomnost nikomu, kdož není Snapeofilkou.
10. Nesnažit se ho zesměšnit jakýmkoli způsobem.

Tak doufám, že to mým oblíbeným "sestrám Snapeofilkám" pomůže. Doufám, že jste si mě všimly a přijmete mě konečně mezi sebe xD.
A na závěr...Severus Snape forever !!!
PS: Tohle je jediná hláška, kterou podle mě můžete vyjádřit své city k němu...a maximálně můžete k jeho jménu (opět na vlastní nebezpečí) napsat černé ♥.

Růžovky, můj blog není pro vás.

23. ledna 2011 v 17:58 | Anastázie |  VAROVÁNÍ
Nevěděla jsem, kam to mám zařadit. Nakonec zvítězilo to, že jsem tento článek dala místo do keců, do VAROVÁNÍ. Berte to ale zároveň jako můj pohled na celou tu růžovou žvýkačkovou bublinu s Krásná.cz .
Z nadpisu jste nejspíš už pochopili, že proti těmto blogům mám silnou averzi a dost mě iritují článku typu "jak na kluky".
Tak zaprvé, možná to zní dětinsky, ale nenávidím růžovou barvu. Neko-chan promine, ale je to tak. Je mi z té barvy na blití. Možná proto, že jednu dobu jsem na sobě neměla nic jiného, než růžovou. Mamka si vždycky usmyslela, že mi růžová sluší, vybrala mi oblečení a já ho dostala na Vánoce, či narozky. Hnusné oblečení, celé potištěné a s tou růžovou, vyblitou barvou. Chci toho tak moc, když chci, aby nebylo tolik růžových oblečků, jako pro Barbie (které taky nemám zrovna v lásce) ? Aby se lidi konečně trošku vzpamatovali a nosili i jiné barvy? Aby přestali zavrhovat lidi, kteří chodí v černém, tou starou známou větou "To jsou satanisti." nebo "To jsou emouši."
Zadruhé, né všichni lidé, kteří mají černé oblečení jsou satanisti, nebo emouši. Gothic jsou něco mezi tím a uznávám, že někteří jsou třeba satanisti, ale to taky neznamená, že všichni Gothic jsou satanisti a všechny lolitky jsou "dobré". Jo, já vím. Teď nejspíš řeknete, že tohle je zase druhý extrém růžovek...a možná máte pravdu, ale z mého pohledu se teda raději budu dívat na černé, než růžové oblečení.
Za třetí, nechápů, proč by to měly být "nejlepší blogařky. Tohle fakt asi nikdy nepochopím. Kdyby řekli nejhorší, to by na ně sedělo líp. Jenže to je možná proto, že růžovky jsou strašné egoistky (stejně jako některé gothic, já vím xD). 
Za čtvrté, četla jsem si pár článků (nebo je spíš tak prolétla) a mohu vám říct, vy mladší, že jsou to rady buď tak jasné, nebo zase tak absolutně blbé, že podle nich se prostě řídit nedá.
Za páté nechápu, proč by měly růžovky patřit do autorského klubu. Proč si třeba nezaloží "Klub Růžovek" nebo tak...proč se nám sakra se*ou do autorského blogu? To vážně nikdy asi nepochopím. Co je na tom, že každý jednotlivý jejich blog je + - úplně stejný, autorského? Podle mě teda velký kulový.

Nejsem rasista (tohle slovo v komentech nechci slyšet, jsem na rasisty asi stejně alergická, jako na růžovky xD), nebo tak něco, jen nemám ráda lidi, kteří si o sobě myslí, že jsou lepší, než ti druzí a většina růžovek, které jsem kdy poznala, si o sobě myslely, že jsou něco extra. Nadřazené bytosti nás, kteří růžovou barvu nenosíme v jednom kuse.

Taky nemůžu z vaší inteligence článků. Když už to kopírujete jako o život, skuste se alespoň podívat na gramatiku českého jazyka, protože povětšinou vaše články stojí po gramatické stránce taky za velký kulový. No, vlastně...když to řeknu na plnou pusu a velice, podotýkám velice (pár vyjíme by se přece jen najít dalo) všeobecně, vaše články stojí z 99% za velký kulový.

Tak doufám, že admini blog.cz se konečně umoudří, vytvoří pro vás samostatný klub a umožní nám, zapřísáhlým nepřátelům růžovek, na vaše blogy už vícekrát v životě nepáchnout. Byla bych jim vážně vděčná.

6. kapitola - Black Crossbow

20. ledna 2011 v 19:39 | Anastazie |  Vampire Knight story
Téma: Vampire Knight
Postavy: Beatris Blacková(z jejíhož pohledu je to psáno) a postavy známé z VK
Varování: místy OOC, nedoporušuji věřícím a těm, kdo neviděli VK (alespoň 1 řadu)
Shrnutí: Občas je lepší nejprve myslet a pak jednat...
Poznámka: Tuto povídku sem budu dávat nepravidelně, tak se svým SB a případným návštěvníkům blogu omlouvám.
Motto: Když se něco pokazí, pokazí se to pořádně. Když se něco podaří, jen občas se to podaří pořádně.

3. kapitola

20. ledna 2011 v 19:26 | Anastázie |  Záchrana elfí osady Gardarica
Tradesha se otočila na Aradeshe a řekla: "Kde je ta vaše osada? Veď mě prosím."
Pobídli koně a ti se dali do chůze, pak do klusu a nakonec uháněli s větrem o závod ve cvalu. Aradesh i Tradesha byli na první pohled dobří jezdci, protože koňský pohyb pod sebou zvládali absolutně s přehledem. Běželi lesem.
Zem jim ubíhala pod kopyty. Stromy se kolem nich míhaly, jako kdyby to ony utíkaly a koně stály na místě. Všude kolem to vonělo lesem. Cestou viděli pár holubinek a tři muchomůrky červené. Dvě z nich byly ještě mladé. Na stromech rostly choroše, pod nimy rozličné jedlé houby. Na lesní pěšince, jíž cválali, byl převrhnutý strom. Když k němu doběhli, oba ho přeskočili ladným skokem a cválali dál.
Neběželi ani 10 minut, když se před jejich zraky začala za zatáčkou lesní pěšinky vynořovat elfí osada.
Takovou elfí osadu jste poznali už na míle daleko. Měla dřevěnou hradbu, velkou, železnou bránu a bylo kolem ní tolik hluku a vřavy, že opravdu nešla přehlédnout. Byla taky většinou na pokraji lesa.
Teď tam však byla i na elfí osadu příšerná vřava.
Tradesha s Aradeshem vjeli rozraženou branou přímo do vesnice a naskytla se jim podívaná, kterou byste mohli přirovnat k Apokalypse (avšak ne celého světa, ale jen jeho malé části).
Všechno živé křičelo. Všude cválali bojovníci temných elfů na svých koních a zapalovali chatrče lesních elfů. Ženy a děti, většinou v matčiných pevných sevřeních, vybíhali ze svých hořících domů a hned zase padali k zemi, když je trefil některý ze šípů letících vzduchem do hrudníku. Křičely a ty, které ještě přežily, utíkaly do lesa. Bojovníci lesních elfů bojovali sice statečně, ale proti velké početní přesile a tak padali k zemi jako hrušky po dešti.
Když to Tradesha viděla, bleskl jí v hlavě podobný obraz, ale strany byly obrácené-

Lesní elfové útočili na její rodnou ves a celou ji vypalovali. Zabíjeli ženy, děti i ty, kdo se jim postavili na odpor. Také se jí vybavilo, jak na ni matka běžící s ní za ruku křičela v elfím jazyce "Běž! Utíkej, já je zdržím." když zjistila, že je jeden lesní elf pronásleduje a pak se jí pustila a ona sama pádila dál-k lesu. Také si vzpomněla na ten zvuk šípu letícího tmou (neboť je lesní elfové napadli v noci) a ošklivý mlaskavý zvuk, jak proletěl její matkou. Také na zvuk těla dopadajícího na zkrvavený mech a na strach a spalující
vztek, který v té době cítila. Neměla dost sil, aby se ohlédla. Jak pak běžela temným lesem a zastavila se teprve na rozcestí. Jak byla celá udýchaná.

Musí jednat. Rychle a právě teď, pomyslela si.
Kouzlem si zesílila hlas a pak křikla: "GARINA!" ("DOST!") ale valný účinek to nemělo. 
Nechtělo se jí prolívat krev! Ani jejího rodného národa, ani lesních elfů. Povzdechla si. Tohle přesně čekala. Teď ji nikdo poslouchat nebude.
Zamávala nad hlavou svou železnou holí a zamumlala zaklínadlo v jazyce prastarých elfů "Indante isa puta sarema laso!" a mezi lesními a temnými elfy se vytvořila magická zábrana. Nemohli si ublížit, ani se bránit. Nemohli na sebe prostě ani šáhnout. Šípy i čepele dýk a mečů se pokaždé zastavili těsně nad kůží. Chvíli trvalo, než to temným elfům došlo a pak se začali rozhlížet kolem sebe. Tradeshe bylo jasné, že je v nebezpečí a tak nad sebou zase zamávala holí a pronesla stejné zaklínadlo.
Když ji uviděli, rozběhli se k ní a chtěli ji zabít. Ale stejně jako u obránců neuspěli. Zase se ostří zastavila těsně nad kůži, ať už sekli sebevětší silou. Zůstali s úžasem stát. Teď nastala má chvíle, pomyslela si Tradesha.
Slezla z koně, pozorovaná přinejmenším dvěma sty pohledů. Pak se otočila k elfům.

Narozeniny Severuse Snapea

9. ledna 2011 v 13:46 | Anastázie |  Harry Potter
Severus Snape
Nechci být jako ti dnešní novináři, co od sebe opisují, ale kvůli tomu, že máme s mým SB Lussnape stejné zájmy, máme v oblasti HP i podobné články. Nebudu sem opisovat, nebo se snažit napsat jen "podobný článek na toto téma, protože lépe bych to asi neřekla.
Jen vám oznamuji, že Severus Snape má dnes, 9. ledna 51. narozeniny.
Jak asi víte, i podle mého dessu, Severus Snape je "také" má nejoblíbenější postava z HP. Kdo četl všechny díly a pochopil souvislosti, může se nejen považovat za moudrého (zase sem tahám občanku), ale také chápe, že Severus to neměl lehké (jak již píše Lussnape). 
Jeho jediná láska zemřela rukou jeho pána, i když ho prosil, aby ji ušetřil. Musel celoživotně snášet křivdy od Pobertů, poslouchat, číst a opravovat pitomosti, které studenti považovali za správné odpovědi. Musel učit tu bandu tupců, co si říkali studenti...a ani mimo Bradavice se mu nevedlo zrovna nejlépe.
Je docela paradox, že i když mám Severuse přečteného do posledního písmenka, za slohovku na téma Charakteristika literární postavy (jasně, všichni pochopili, Severuse Snapea) jsem zrovna dobrou známku nedostala (psát umím). Učitelka zřejmě nepochopila, že u této postavy je charakteristika i o pohybech, grimasách a jeho "chladu".

Na závěr chci popřát Mistru lektvarů vše nejlepší "do dalších let"...a doufám, že tvé kouzlo nikdy nevymizí! "Severus Snape na hrad! Severus Snape na post ministra kouzel!" právě skanduji, kdyby to bylo ještě možné. Určitě bys ode mě dostal také spoustu řádů za tvé hrdinství, bez něhož by byl kouzelný svět...však všichni víme kde...Odpočívej sladce, Severusi! Tví věrní na tebe vzpomínají a nikdy nezapomenou!

Nová ikonka - animace

7. ledna 2011 v 17:25 | Anastázie
Tak, s novým dessem přichází i nová ikonka, které mohu poděkovat jen a jen Lussnape.
A také ti moc děkuji...ale to jsem již psala na tvůj blog. Jsem ráda, že jsem tě poznala - kvůli společným zájmům. Ikonku si dám jako svůj avatar, takže Yuuki Cross už nebudete vídat. Stejně by vám z ní za chvíli hráblo xD.
A tady je:
Severus Snape
Tak doufám, že vás to brzo neomrzí, protože já se na to můžu dívat věčně xD.
PS: Za kopírování trhám hlavu! (u Lussnape samozřejmě neplatí) Pokud chcete nějakou ikonku, běžte klidně taky za Lussnape - je jen na ní, jestli výzvu příjme, či ne xD.

2.kapitola

3. ledna 2011 v 16:15 | Anastázie |  Záchrana elfí osady Gardarica
Elfové jen vydechli úžasem. "Takže je to všechno pravda…" prohlásil ten nejvyšší a také nejpohlednější z nich.
"Ano…jak se jmenuješ? No ano, ty!" dodala Tradesha, když se nejvyšší elf koukl na ni s výrazem ,já?´.
"Aradesh, paní."
"Hm…Aradeshi, tu paní si odpusť. Říkej mi Tradesha…Tradesha Dreaminali." podala mu Tradesha ruku. On ji přijal, ale díval se na ni zcela nechápavě.
Tradesha uměla číst myšlenky. Tak se totiž převážně dorozumívala se svými přáteli. Uměla sice zvířecí jazyky, ale daleko snazší bylo jim prostě číst myšlenky a vysílat k nim jakési myšlenkové signály, o kterých je pak donutila přemýšlet, tak se dozvěděli její odpověď.
Teď byla chvíle, aby svůj um využila. Koukla se Aradeshovi do hlavy. Četla mu myšlenky. *Proč zrovna já? Mohla si vybrat třeba Saderaha nebo Shurica, ale ona si vybrala mě! Jaká čest.* Nepřipadalo jí záhodno, abych mu na to něco odpovídala. Zbytečně by ho to vylekalo.
"Tak, a teď k tomu, proč jste sem přišli. Půjdu s vámi,ale nemám koně a pěšky taky nepůjdu. Máte snad koně vy? Asi ne…podle toho jak jste byli zadýchaní, když jste přiběhli…"
"Ne." řekl Aradesh.
"Tak dobrá, budu jednoho z vás muset proměnit. Vlastně dva. Nebojte, jako kůň nic neucítíte a až vás proměním zpět, nebudete si ani pamatovat, že jste kdy koněm byli. Pojď sem ty, co jsi nemluvil a ty malý! A nebojte se…nic zlého se vám nestane a alespoň tam budeme rychleji." Jmenovaní elfové přistoupili pomalu a velmi neochotně k ní.
Mávla hůlkou a před ní rázem stáli dva hnědáci. Sedla si ženským sedem na prvního z nich a druhého nechala Aradeshovi, který po jejím vzoru učinil přesně totéž. Pak se otočila k Aradeshovi.
"Teď si zavolám své společníky. Jsi na to připravený?" řekla a když uviděla výraz jeho tváře, dodala "Nic se ti nestane, pokud neuděláš něco nepředloženého. A navíc…jsem tu já, a mě poslouchají na slovo."
Aradesh sice nevypadal jako někdo, komu se ulevilo, ale ona na to nebrala přílišný ohled. Nečekala ani na odpověď.
"Hikara! Tredaskahina! Garadesh! Komha tefades!"(" Hrome! Blesku! Temnoto! Pojďte ven!") a na zvuk volání přiběhl vlk i oba psi. Byli to bojoví psi. Když si všimli návštěvníka, běželi rovnou k jeho koni a cestou hlasitě štěkali.
Tradesha ze sebe vydala jakýsi hrdelní tón podobný zavrčení, při němž jim ukázala své bíle se blýskající rovné zuby a psi i vlk okamžitě utichli. V tom zvuku byla slyšet jasná hrozba.
Aradesh seděl jako přikovaný. "Jak jste to udělala?"
"Když žiješ celý život se psy naučíš se to taky. Není v tom ani špetka magie." Pak se otočila a zasyčela "Charalesana siva, chaleasua jasiasuva Melasiasao, Blasia Lasio!" ("Nebojte se mé děti a připlazte se Melasí, Black Lady!") a z chatky se vyplazily i kobra s anakondou.
Koně se splašily. Vzepjaly se. Tradesha, která věděla, že se tak stane, až uvidí hady, se na tom svém udržela, neboť mu zkrátila otěže, ale Aradesh, který nic netušil se neudržel a spadl s hlasitým *žuch!* do orosené trávy. Tradesha chytila oprať jeho koně, aby neutekl a pak se zeptala: "Jsi v pořádku?" Odpovědí jí bylo jen sotva slyšitelné: "Ano."
Aradesh ještě chvíli ležel než se vzpamatoval, pak se ale překulil a sedl si. Za další chvíli vstal a už se škrábal znovu na svého koně.
Melasí s Black Lady se zatím doplazili až k nim a syčely o sto šest. "Faselasia!" ("Ticho!") řekla a i ony utichly. Pak se jim jednomu po druhém koukla do hlavy a pokaždé k jejich mozku vyslala slabý signál podobný: "Tohle je Aradesh, nic mu nedělejte, je to přítel. Jeho osadu napadli temní elfové. Musíme jim pomoct. Plazte se(k hadům),poběžte (k psům) za námi!"

5.kapitola - Milovaný upír

3. ledna 2011 v 16:11 | Anastázie |  Vampire Knight story
Téma: Vampire Knight
Postavy: Beatris Blacková(z jejíhož pohledu je to psáno) a postavy známé z VK
Varování: místy OOC, nedoporušuji věřícím a těm, kdo neviděli VK (alespoň 1 řadu)
Shrnutí: Občas je lepší nejprve myslet a pak jednat...
Poznámka: Tuto povídku sem budu dávat nepravidelně, tak se svým SB a případným návštěvníkům blogu omlouvám.
Motto: Když se něco pokazí, pokazí se to pořádně. Když se něco podaří, jen občas se to podaří pořádně.

Víra

3. ledna 2011 v 15:52 | Anastázie
Nejprve chci upozornit, že tento článek není určen věřícím v Boha. Ti, kdož věří, ať si raději přečtou nějaký jiný článek na mém blogu ;-). Taky není určen lidem, kteří nemají dostatečnou inteligenci, aby pochopili jiné zájmy a názory než mají oni sami (mí milí spolužácí, TUT...).

Člověk může věřit v hodně věcí. Ve vlastní úspěch, v posmrtný život, v nějakého Boha, reinkarnaci nebo v sebe samého. Na světě je mnoho vír a ještě více věřících. Každá je úplně jiná a tím pádem originální. V každou věří nějaká určitá skupina lidí, některé mají svou organizaci (církev) a některé ne. Některé hlásají mírumilovnost, některé zase ne. Můžete si svou víru vyložit do extrému a mohou se tak z vás stát teroristé. Můžete být k víře lhostejní, nevšímaví nebo naopak fanatičtí, věříte tak moc, že to po čase třeba začne otravovat vaše okolí. Každý jsme jiný a já to uznávám, ale než sem dám názor přímo na Posmrtný život, chci vám říci, co vlastně víra v něco pro mě znamená.

Osobně v Boha nevěřím. Mám kamarádku, která ano, ale i když se o to jednou snažila, nepřemluvila mě k víře v Boha. Proč? Nebojte, za chvíli se to dozvíte. Jsem tzv. od přídory ateista. Můj názor, který jsem si udělala při Zeměpise (učili jsme se světové náboženství), mi potvrdili i rodiče i (kromě oné nejmenované kamarádky) všichni, jež znám. 
  1. V zeměpise jsem dospěla k názoru, že ateisté jsou ve vyspělých nebo rozvojových zemích. 
  2. Náboženství zde bylo už od "středověku" a asi bude i po 21. století. Ale od pradávna na Boha věřili lidé proto, že si něco neuměli vysvětlit.  
Toho druhého bodu se teď držme. Jsme v 21. století. Mnoho jevů, kterým lidé v středověku - kdy vznikaly náboženství jak je známe dnes - nerozuměli, už máme vysvětlené od vědců a podobných lidí. Víme kde se bere oheń a umíme ho + -  ovládat. Víme proč se dějí katastrofy jako výbuch sopky, tsunami či tornádo. 
Tak si položme otázku. "Proč bychom měli věřit v Boha?" V Boha, kterého nikdy nikdo neviděl.
Podle mě, kdyby opravdu existoval, nebyly by na světě války a katastrofy. A tady máme nevědecký důkaz, že není (tedy alespoň pro mě je to důkaz). Víra je sice důležitá, to nepopírám, ale proč bychom měli věřit v yboha, kterého nikdy nikdo neviděl?
Odpověď je docela jednoduchá. Protože lidé jsou ochotní věřit prakticky v cokoli. Stále hledají něco, v co by mohli věřit. O co se opřít. A nacházejí Boha. Boha, jež jim otevře náruč plnou lásky a pochopení a naslouchá jejich problémům nebo případně pomůže při potížích. Uzdraví jejich dítě. Pokud vím, jsou známy případy, kdy se něko vyléčil z nějaké těžké nemoci proto, že nepřestal věřit a bojoval. Kdyby nebojoval duševně, zemřel by. Právě proto je víra důležitá.
Jenže stále zůstává otázka, proč věřit zrovna v něj, v Boha jak ho znají věřící - ehm, tedy spíše, jak si ho předstvují. Na tohle otázku nenacházím, ať přemýšlím, jak přemýšlím.

Tak, a teď konečně k posmrtnému životu. Věřím na něj? No, svým způsobem ano. Aby jste rozuměli, neříkám, že je ani, že ne. Jen říkám, že na něj "věřím". Možná proto, že jsem ztratila některé své blízké a tak si je tímto připomínám. Předtsavuji si, že je jim teď dobře. Třeba i líp než na zemi. Taky netvrdím, že existuje něco jako peklo nebo nebe, ale něco mezi nebem a zemí by existovat mohlo.

A když už se bavíme o víře...ptáte se, "V co věřím já?" No, kdybych vám nechtěla odpovědět, asi to sem nepíšu, že? Já osobně věřím ve své blízké, v samu sebe...v samotnou víru a šťastný život, v lásku na první pohled, v to, že zvířata myslí podobně jako lidé...v hromadu dalších věcí...ve své přátele a kouzlo okamžiku...ve fantazii, v poloskutečné sny...v lásku. Věřím opravdu v hromadu věcí. V hromadu nehmotných věcí, jež si zatím nedokážeme nijak dokázat (ale ani vyvrátit), to přiznávám. Ale v Boha ne. Je to má víra a já vám neberu tu vaši, ale nechci být nikým přemlouvána.