5.kapitola - Milovaný upír

3. ledna 2011 v 16:11 | Anastázie |  Vampire Knight story
Téma: Vampire Knight
Postavy: Beatris Blacková(z jejíhož pohledu je to psáno) a postavy známé z VK
Varování: místy OOC, nedoporušuji věřícím a těm, kdo neviděli VK (alespoň 1 řadu)
Shrnutí: Občas je lepší nejprve myslet a pak jednat...
Poznámka: Tuto povídku sem budu dávat nepravidelně, tak se svým SB a případným návštěvníkům blogu omlouvám.
Motto: Když se něco pokazí, pokazí se to pořádně. Když se něco podaří, jen občas se to podaří pořádně.

***
"Co…?" chtěla jsem se zeptat, ale Yuuki mě zarazila mávnutím ruky. Pak se rychle otočila a strnula.
"Ahoj holky." řekl veselý hlas a já okamžitě poznala Aidoa. Otočila jsem se a dívala se mu přímo do jeho modrých očí. "Tak jsem si říkal, že bych vám mohl dělat společnost, když se tu potloukáte tak…samy." řekl s mírným úsměvem.
Yuuki se mu zadívala upřeně do modrých očí a jakoby ani nepotřebovala při mluvení otevřít pusu, mezi zuby se zeptala: "Proč?"
Viděla jsem v Yuukiiných očích jen nedůvěru. A říkala jsem si, že je to bezvadná příležitost ke sblížení s Aidouem a tak jsem zasáhla. "Klidně pojď s námi, jestli chceš."
Aido se očividně rozhodl Yuuki ignorovat a tak, když jsem se rozešla dál, šel vedle mě. Yuuki nasadila zase ten připitomělý úsměv a klusala vedle mě po druhé straně.
Od té doby ani nevím, kudy jsme šli. Nevnímala jsem cestu. Vlastně jsem nevnímala nic kromě Aidoa. Šel vedle mě a povídal si se mnou. Zprvu jsem měla trému a nevěděla jak odpovědět, ale pak jsem zjistila, že tréma není potřebná a dobře jsem si s Aidouem pokecala. Yuuki zatím šla beze slova vedle nás a já byla v sedmém nebi díky Aidouovi.
Najednou jsem zjistila, že Yuuki už vedle nás nejde a že jsme v tmavém lese blízko parku. "Pojď za mnou." řekl Aido zvláštním, téměř hypnotickým hlasem. "Něco ti ukážu."
A já neprotestovala ani když mě vzal za ruku a šli jsme spolu někam daleko od Akademie. Zase jsem byla jako v rauši. Nesledovala jsem cestu, ale najednou se přede mnou rozprostřela krásná mýtinka.
Mezi stromy přede mnou byl velký prostor s jakousi horou z níž tekl pramen vody dolů jako miniaturní vodopád a dole pod ním byl malinký rybníček - spíše taková tůňka. U tůňky byla lavička.
Aido mě nasměroval k lavičce. Poslušně, jako jdou ovce za pastýřem jsem ho poslechla a následovala ho. Stále jsem byla štěstím bez sebe a vůbec jsem se nezajímala o to, kde je Yuuki nebo jak se vlastně stalo, že jsem tam, kde jsem právě byla.
Sedla jsem si na lavičku a Aido si sedl ke mně. Rukou mě objal a přitiskl k sobě. Cítila jsem jeho nádhernou květinovou vůni a užívala si ten pocit. Pod hlavou jsem cítila jeho tělo. Tak měkké, tak blízko nádherně vonící a v této chvíli jen mé.
"Líbí se ti tady? Já se tu chodím odreagovat skoro každou noc." řekl pochvíli.
K odpovědi jsem se nezmohla úplně hned. Pak jsem ale přece jen odpověděla: "Ano," řekla jsem a užívala si jeho blízkost. "Když jsi tu se mnou tak ano."
Aido se najednou zavrtěl. "Opravdu?"
"Ano, samozřejmě. Vždyť po tobě šílí skoro všechny holky z denní třídy…a tebe to ještě udivuje?" řekla jsem a vzhlédla k němu.
"Ne. Jen jsem…ale to je jedno."
"Poslouchám."
"Ne, to je vážně jedno." řekl hlasem, který mi dával jasně najevo, že mám rychle změnit téma. A já poslechla. Znovu jsem se opřela o něj a chvíli jsme oba mlčeli.
"Proč se ti líbím?"
"Kvůli tomu samému co většině holek."
"A to je?"
"Ty to nevíš?" zeptala jsem se schválně, ale Aidouův pohled mi napovídal, že bych ho neměla napínat. "Kvůli tvým očím, kvůli tomu, že působíš pořád přátelsky a asi taky proto, že jim připadáš tak nedosažitelný."
"Jim? A tobě ne?"
Tomu jsem se musela zasmát. "Právě se o tebe opírám hlavou."
Pak jsme zase chvíli mlčeli.
"Chceš…chtěla si mi tehdy, než nás vyrušil Kaname dát svou krev?" zeptal se a pohlédl na mě svýma hypnotickýma modrýma očima. Tuhle otázku jsem čekala, přesto mě teď překvapila a já nevěděla jak na ni odpovědět. Přemýšlela jsem nad ní a odpověď se dostavila.
"A…ano." řekla jsem váhavě.
"A chceš mi ji dát teď a proměnit se tak v upírku? Mohla bys chodit se mnou do noční třídy."
"Já…ano." vydechla jsem, mírně natočila hlavu, aby se snáze dostal k mé šíji a čekala co se stane. Chvíli se nedělo nic. Potom se ke mně Aido sehnul, odhrnul mi vlasy z krku, pomalu mi jazykem olízl šíji a už se chystal se do mě zakousnout, když v tom ho něco zarazilo.
"To tě musím pořád odhánět od našich prefektek?" ozval se Kanameho hlas přímo za námi.
"Chce to." opověděl Aido. A trochu se ode mě oddálil. Z ničeho nic se otočil a strnul. Za lavičkou byl smrk. Urostlý, krásně rovný a podle výšky i docela starý smrk. Jenže teď v jeho kmeni zela díra o průměru asi 10 centimetrů vzdušnou čarou jen o kousek jinde, než měl v tu chvíli Aido hlavu.
Otočila jsem se a uviděla díru ve stromu. "Co to sakra má být?" neudržela jsem se a začala nadávat. Kaname se na mě zatím úplně klidně díval a po chvíli řekl jen: "Doufám, že příště budeš opatrnější. Už mě nebaví tě stále zachraňovat. A navíc jsi měla mít dneska první hlídku. Tak běž, nebo budu nucen oznámit řediteli, že neplníš své povinnosti."
Opět to byl Kaname, kdo překazil tu krásnou chvíli s Aidouem a mě to už vážně začínalo až nehorázně štvát. Vše ve mně vřelo, ale na povrch jsem se snažila tvářit klidně. Zvedla jsem se z lavičky a odcházela směrem, kde stál Kaname. Když jsem byla úplně u něho, skoro neslyšně jsem zašeptala: "Jistě, Kaname-senpai" řekla jsem titul nadmíru pohrdavě. Potom jsem odkráčela a vydala se hledat Yuuki.
Tu jsem po chvíli našla v parku na lavičce. Když mě uviděla, vyskočila a začala na mě řvát: "Co si myslíš, že seš? Vždyť tě mohl klidně zabít! A navíc si zanedbala své povinnosti! Hned první den jako prefektka ses vyflákla na své povinnosti! Budu to muset říct řediteli."
"Mohl, ale jak vidíš, neudělal to. A řediteli si to klidně řekni, když chceš." Odpověděla jsem jí s absolutním klidem, teď už nepředstíraným.
"Taky že to udělám. Jinak, hlídka už dávno skončila a jsem zvědavá, jak zítra budeš vědět, co všechno máš zkontrolovat."
"Vždyť je to jedno. Stejně je důležité obhlídnout celou školu." řekla jsem a pak už jen pozorovala, jak se zvedá z lavičky a jde směrem k denní ubytovně.
Vydala jsem se za ní. Ne proto, že bych ji chtěla zase následovat, ale proto, že jsem s ní měla prostě společnou cestu. Zamířila jsem zpátky do svého pokoje.
Převlíkla jsem se a padla v noční košili na postel. Ještě dlouho jsem přemýšlela o Aidouovi a o tom, proč má Kaname potřebu mě stále ochraňovat. Došla jsem k možnosti, že se mu líbím, ale tu jsem rychle zavrhla. Druhá prostě byla, že je akorát vždycky na "nesprávném" místě.
Přibližně o půlnoci jsem usnula.
Mé sny byly zmatené. Objevovali se tam černí andělé, démoni a potom nějaká zvláštní látka. Nešlo poznat, jestli je v plynném nebo jiném skupenství. Stále se přelívaly a měnila barvy z bílé až na tmavě fialovou, která vypadala skoro jako černá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama