12. kapitola – Chtíč a sebezapření

5. května 2011 v 19:09 | Anastázie |  Vampire Knight story
Téma: Vampire Knight
Postavy: Beatris Blacková(z jejíhož pohledu je to psáno) a postavy známé z VK
Varování: místy OOC, nedoporučuji věřícím a těm, kdo neviděli VK (alespoň 1 řadu)
Shrnutí: Občas je lepší nejprve myslet a pak jednat...
Poznámka: Tuto povídku sem budu dávat nepravidelně, tak se svým SB a případným návštěvníkům blogu omlouvám.
Motto: Když se něco pokazí, pokazí se to pořádně. Když se něco podaří, jen občas se to podaří pořádně.

***
Ve svém pokoji jsem zůstala až do včera. I když jsem tuhle školu nesnášela, krom Aidoa zde neměla skoro žádné přátele a na ostatních mi nezáleželo, cítila jsem se tu jako doma a nechtěla jsem ublížit svou nově nabitou mocí a schopnosti, které jsem neuměla ovládat, lidem, kteří obývali stěny denní ubytovny.
Byla jsem zmatená. Právě jsem zjistila, že jsem čistokrevný upír a nechápala jsem to. Bylo to divné. Až moc krásné, než aby to byla pravda.
Hlavou mi vířily stovky myšlenek. Jedna přes druhou. Začínala jsem mít pocit, že se mi ani do hlavy nevlezou. Tolik protichůdných citů…tolik změn za poslední den.
A navíc tu byl ještě můj čich. Najednou jsem cítila všechny lidi v Akademii. A táhlo mě to k nim. Měla jsem co dělat, abych odolala. Odolala té krásné přitažlivé vůni krve, která jim kolovala v žilách.
Olízla jsem si vrchní ret a zatřásla hlavou. Nesmím. Slíbila jsem to Aidouovi.
Přemáhala jsem se, ale to vábení nade mnou pomalu vítězilo. Vábení krve. Upíří chtíč. Nemohu. Nemůžu. Neudržela bych se.
Ale copak na nich záleží? Záleží na lidech, kteří mnou opovrhují? Na lidech, kteří si mě nevšímají? Užírala jsem se sama v ztemnělé místnosti svými myšlenkami a choutkami. Ale jsou to jen lidé. Měla bych jim poskytnout možnost volby. Takové, jakou mi dal Aido.
Jenže můj druhý hlásek jakého si upířího svědomí, jež se objevil poté, co mě Kaname proměnil - neboť jsem si po kousnutí Aidouem byla z nějakého důvodu úplně jistá, že mě může proměnit pouze čistokrevný upír, proto jsem se nechala kousnout i od něj - mi napovídal a našeptával, že je to nesmysl. Jsi upír, tak se podle toho chovej, říkal.
Odporovala jsem teď sama sobě. Možná bych byla vděčná, kdyby teď nějaký upír rozrazil dveře, přivázal mě k posteli a zase odešel, ale to bych nebyla já, abych si nepředstavovala tu slast, když bych se nějakému ubohému človíčkovi zakousla do krku.
Skousla jsem si rty a ucítila jsem na nich teplo. Olízla jsem si je a zjistila, že na nich mám krev. Nádherný pocit. Teplo, šířící se mým tělem a uklidňující hudba, ač nikde nic nehrálo. Byl studený tajemný večer. Vlahý večerní vzduch do pokoje pronikal přes škvírku mezi oknem a jeho rámem. Ležela jsem stále ještě na posteli a užívala si pocit první krve. Tehdy mi vůbec nevadilo, že byla má. Byla jsem vděčná i za těch pár kapek, které vytekly z dvou ranek na rtech, které jsem si nevědomky způsobila kvůli svým tesákům. Nebyla jsem ještě zvyklá na to, že mám v ústech tak dlouhé zuby a tak jsem nedávala pozor při skousnutí rtů.
Najednou jsem ucítila, že se někdo blíží chodbou. Člověk. Velmi lákavý zápach krve mě praštil do nosu. Není to tak daleko, vyjdi z pokoje a uspokoj svou touhu, našeptával mi tichý hlásek upírského svědomí.
Ne. Musím zůstat tady. Zabila bych ho, pomyslím si a pevně se chytím postele pro případ, že by mé nohy chtěly odporovat mysli.
Je to příliš lákavá vůně, než abys odporovala dlouho, naváděla ji její upírská část. Nech se tímto pocitem pohltit a užívej si. Je to tvou přirozeností.
Nikdy bych nedokázala zradit Aidoa.
Ani kvůli té vůni? Kvůli krvi? Znovu mi našeptávala má upírská polovička a já měla co dělat, abych se nezvedla a nekousla prvního člověka, kterého uvidím.
Zatímco se vůně krve pomalu vzdalovala, já sváděla sama se sebou vnitřní boj, který už nikdy neměl skončit. Boj, který neměl vítěze nebo poražené…jen oběti. Spoustu nevinných obětí v podobě nic netušících lidí. Lidí, kteří pro mě od této chvíle znamenali jediné. Slast při vysávání života z jejich těla.
Pustila jsem se postele, povytáhla rukáv na pravé ruce. Dlouhé hodiny jsem se dívala na své znamení. Viděla jsem tam všemožné tvary. Nejčastěji lebku, z jejichž kostlivých úst vylézal had. Avšak byl tam také štír a nějaký obrazec, který jsem neuměla pojmenovat.
Velice mě to znamení zajímalo. Proč se mé malé znaménko krásy teď, po proměně změnilo v tohle…přírodní tetování? mihlo se mi hlavou.
Bylo mi špatně. Točila se mi totiž ještě stále hlava z nešetrného kousnutí i když povrchové rány jsem si nějakým - mě ještě stále neznámým způsobem - sama zahojila.
A tak jsem zanedlouho usnula spánkem plným obnažených šíjí, kaluží krve a tesáků zarývajících se do masa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Allan Allan | E-mail | Web | 19. prosince 2011 v 14:03 | Reagovat

Moc hezký článek =).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama